Den v Curychu s Pablem Picassem

Den v Curychu s Pablem Picassem

V polovině října byla v curyšském Domě umění zahájena unikátní výstava Pabla Picassa. Těsně předtím, než se vzácné obrazy vrátí zpět ke svým majitelům či do domovských galerií, jsme se do největšího švýcarského města na jedinečnou přehlídku děl geniálního Španěla vypravili i my.

Do průmyslového centra země, které svou rozlohou, polohou i nabízeným vyžitím poněkud zastiňuje hlavní město Bern, jsme se vypravili v sobotu 22. ledna ráno z Basileje, kde jsme měli zajištěn nocleh u známých. Vlak dostál pověsti o švýcarské přesnosti a odjel ze stanice na vteřinu tak, jak měl. Ačkoliv jízdenka nebyla právě levná (64 EUR za překonání 80 km během 50 minut), za svůj obnos člověk skutečně dostane, co očekává.

Foto: Řeka Limmat, v pozadí věže baziliky Fraumünster a kostela St. Peter Kirche

Z nádraží jsme se vydali pěšky rovnou do Kunsthausu Zürich - právě Picassova výstava byla jádrem naší cesty, a tak jsme pospíchali nejprve do útrob moderního svatostánku výtvarného umění. Z hlavního nádraží nám to zabralo necelou hodinku. Přešli jsme most Bahnhof Brücke a ihned vpluli do malebných křivolakých uliček kolem Niederdorfstrasse, poseté řadou sympatických obchůdků, pekáren a hospůdek, a pomalu se začali těšit na večerní fondue, místní sýrovou specialitu.

Minuli jsme kamennou katedrálu Grossmünster a zahnuli doleva do uliček vedoucích k Domu umění. Fronta u pokladen ubývala naštěstí rychle, a tak jsme za pár minut se vstupenkou (za cenu 23,50 EUR platila jak na Picassa, tak i do stálé expozice Domu umění; pro srovnání: samotný Picasso by stál 22 EUR) a audioprůvodcem mohli zamířit do výstavních prostor. Bohužel jsme až pozdě zjistili, že jsme mohli ušetřit za vlak (zhruba 25 EUR za 2 osoby), kdybychom si bývali na nádraží spolu s jízdenkou vyžádali zvláštní doklad pro návštěvníky Picassovy přehlídky, na základě kterého by nám pak na výstavě vrátili 20% z ceny jízdenky. Stejně tak jsme pak za 4 švýcarské franky uložili bundy v obsluhované šatně a poté si stejně museli ještě pronajmout (zdarma) skřínku na batůžek, kam by se nám bundy krásně vešly, a ony 4 franky jsme mohli klidně ušetřit. Příště budeme chytřejší. Švýcarsko je drahá země, a tak přeplacení čehokoliv česká peněženka citelně pozná.

Foto: Katedrála Grossmünster, vpravo bazilika Fraumünster

Náznak špatného pocitu ze zbytečně promrhaných peněz však brzy zmizel vstupem do první místnosti s díly španělského malíře. Proč právě tato výstava je tak unikátní? Je to jednoduché. Picasso byl vůbec prvním autorem v historii, který si na vlastní retrospektivní výstavu v galerii vybral svá díla sám, byl tedy sám sobě i kurátorem. Bylo to v roce 1932 právě tady, v Curychu. Na přehlídku tehdy vybral 225 děl, které považoval za to nejlepší, co dosud namaloval. Na sedmdesát z nich se nyní podařilo sehnat, přičemž mnohé pocházejí ze soukromých sbírek, takže je léta nikdo neviděl a zase dlouho neuvidí.

My tu možnost měli a zážitek to byl skutečně uchvacující. Díky audioprůvodci jsme se dozvěděli řadu zajímavých informací o jednotlivých obrazech, ať už pocházely z Picassova raného období, modré či růžové periody anebo šlo o pozdější kubistická či surrealistická díla. Po důkladném, zhruba dvouhodinovém prostudování širokého záběru talentovaného malíře, který si běžně během dopoledne vystřihl klasický portrét po vzoru starých mistrů a týž den odpoledne se věnoval rozkladům předmětů do prostorově uspořádaných geometrických tvarů, jsme ještě v rychlosti prošli vybrané části stálé sbírky Kunsthausu (včetně některých dalších děl Picassa, Moneta, Maneta, Cézanna či Rodina) a poté se vydali na obhlídku města. Když jsme opouštěli brány Domu umění, fronta u pokladen se táhla až k venkovním dveřím. Byli jsme rádi, že jsme se vydali na výstavu téměř hned po příjezdu a neodkládali ji až do pozdních odpoledních hodin.

Foto: Heidi-Weber Haus od Le Corbusiera

Vrátili jsme se pěšky zpět ke Grossmünsteru a katedrálu si prohlédli i zevnitř. Výstup do Karlovy věže, z níž je pěkný výhled na město, jsme oželeli, neboť už nás tlačil čas. Chtěli jsme totiž ještě rychle, než se setmí, stihnout prohlídku gotické baziliky Fraumünster ležící naproti přes řeku Limmat, pro kterou namaloval úchvatné vitráže Marc Chagall.

Od Fraumünsteru jsme se pak podél vodního kostela Wasserkirche a nedaleké Opery vydali po břehu Curyšského jezera směrem k Čínské zahradě. V létě to zde na promenádě musí být úžasné. Své kouzlo má však i teď v zimě, lidé i v mrazu chodí běhat, jezdí na kole nebo zajdou nakrmit hejna věčně hladových racků a labutí. Těsně před zelenou plochou s tradičními čínskými stříškami pak leží Heidi-Weber Haus, který byl cílem naší procházky.

Foto: Corbusierovo dílo vypadá jako rozložená rubiková kostka se dvěma deštníky nad sebou

Jedna z posledních staveb proslulého architekta, která zdálky působí tak trochu jako rozložená rubiková kostka s paraplíčky místo střechy, je momentálně bohužel až do léta zavřena, a tak nám nezbylo, než si prohlédnout stroze zařízené interiéry alespoň přes sklo. Právě sklo a ocel jsou hlavními materiály použitými v tomto domě, v němž Corbusier opět v praxi předvedl svůj "Modulor" - vlastní proporční systém o rozměrech 226x226x226 centimetrů, odvozený od velikosti lidské postavy. Bydlet v barevném komplexu o téčkovém půdorysu bych asi nechtěla, ačkoliv je lákavý a stojí na perfektním místě. Svou poetiku a přitažlivost ovšem určitě má.

Od Corbusierova Maison d´homme z roku 1967, který Heidi Weber podle svých slov nechala vystavit na počest autora, aby se tak "šířily jeho myšlenky a bylo v jeho duchu působeno na veřejnost", jsme se již potemnělou promenádou podél jezera vydali zpět do centra. V místním designovém bufetu s veřejnými záchodky – stavbě poskládané z barevných skleněných desek, jsme si ulevili, lehce se posilnili a od sympatického prodavače vyzvěděli, kde v Curychu vaří nejlepší fondue. Jak jsme posléze zjistili, poradil nám opravdu výtečně.

Foto: Hejno racků u Curyšského jezera

Než jsme však do hospůdky Le Dézaley v uličce Römergasse hned vedle Grossmünsteru došli, bylo ještě nutné zajít na nákup pro tradiční švýcarské potraviny – neodmyslitelné švýcarské bramborové Rösti, směs na domácí fondue, lahodné čokolády, výtečný sýr Gruyére a jeho neméně dobrý kolega Raclette... S taškou plnou místních dobrot jsme kolem šesté, kdy jsme hlady po celém dni už šilhali, dorazili do téměř prázdné restaurace, jež se však začala velmi rychle plnit. Ačkoliv jídelní lístek lákal na řadu jiných laskomin, všichni okolo si objednávali zásadně jen fondue, včetně nás. A bylo skutečně vynikající! Milá obsluha, chutné víno z regionu, příjemná atmosféra. Okolo osmé jsme se vydatně posilněni vydali na poslední procházku Curychem, tentokrát kolem St. Peter Kirche s největším ciferníkem věžních hodin, uličkami podél řeky a nakonec po proslulé nákupní Bahnhofstrasse, která nás dovedla zpět na nádraží, odkud jsme se vydali dalším z přesných švýcarských vláčků zpět do Basileje.

Autor: Eva Vychodilová

Předchozí čláky z Nizozemí:
Zoologická zahrada Apenheul
Alkmaar
Waddenzee
Národní park De Hoge Veluwe
Fríské ostrovy – turistický ráj Severního moře

Článek byl zobrazen 8 952 krát.